Do Prahy jsem se hodně těšila, protože jsem po Brně konečně začala makat a trénovat. Bohužel mezi Brnem a Prahou bylo hodně teplé období, a tak pejskové měli co dělat, aby vůbec vyrazili na procházku na volno. A to se nakonec možná projevilo.
Jako první startoval Pavel s Trinečkou, ta byla jako vždy supernatěšená. Jejich start vypadal nadějně. Jakmile zaběhli do obory vyrazila jsem zpět k autu připravit sebe a Vima tak, abychom stihli ještě Pavlovo doběh. To se nám podařilo. Bohužel jsem viděla, jak toho má Trinuše i Pavel plné zuby. Byla to jedna z prvních situací, kdy jsem viděla Trinečku ve chvíli, kdy soustředěně netahá. Pavel později vyprávěl, že jí došlo asi na třetím kilometru a už se nemohla dostat do tempa. Počasí nebylo na canicross nijak teplé, během jejich startu mohla být teplota asi 18 stupňů, což je nic oproti loňskému roku. Nejspíš se tak na ní podepsal "tréninkový výpadek", při kterém trávila Trinny spoustu času ve stínu na zahradě.
To Vim na tom byl ještě hůř. Dva dny měl trochu rozladěnou náladu a mě bylo jasné, že dneska bude hodně těžké ho udržet, poprosila jsem tedy Pavla o pomoc. Po stratu jsme před sebou měli poměrně hodně pomalejších závodnic. Běželo se hodně po rovině a po tvrdém povrchu. Ve chvíli, kdy Vim vší silou dobíhal psy před sebou mi nepomohla žádná vazelína a já cítila, jak se mi dělají puchýře hned na první rovince. Nakonec jsme ji teda proběhli prostředním pruhem trávy. Ještě horší byl následující seběh z kopce. Tam se mi alespoň trochu podařilo Vima uklidnit a zpomalit. Jeho síly byly ale nejspíš už pryč. Z psychického vypětí na startu a z předbíhání spousty psů od začátku se tak vyčerpal, že mě zvládl ještě vytáhnout do kopce zpátky k letohrádku Hvězda, kde jsme oba padali únavou. Já jsem se zaboha nemohla rozeběhnout nějakou slušnou rychlostí a Vim to po několika pokusech o cval s břemenem taky vzdal. Poslední kilometr do cíle byl celkem utrpením. Já se ploužím a Vim taky. Vrcholem byla dlouhá cílová rovinka, kde se Vim rozhodl, že se do cíle nepoběží (asi pochopil, že to dneska nemá cenu:-) a tahal mě stále doprava směrem k autu. Do cíle jsme se nakonec dostali, ale o minutu později než Pavel s Trinny. Taková naše malá párová prohra.
V konečném výsledku byl Pavel spokojený, když obhájil své 9. místo. Následující dny se ukázalo, že ze sebe opravdu vydal vše, když nemohl chodit až do čtvrtka. My s Vimem jsme skončili 6., což je pro mě trochu zklamáním. Ale co jiného se dá dělat, než dál pořádně trénovat na Dobříš. Já jsem tedy zatím úplně nezačala, ale pejskové už se byli projet s koloběžkou ("letní" teploty na Perninku tomu přejí). Z prvního pozávodního tréninku jsem měla velkou radost. Utrpení z Hvězdy se na psech zdá se nepodepsalo, když oba šťastně projížděli tréninkovou trať. Radost mi dělá hlavně Trinečka, která si s koloběžkou hravě poradí a ve výsledku za obdobných podmínek (nepomáhám/brzdím) dosahuje stejných časů jako Vim.
Jako první startoval Pavel s Trinečkou, ta byla jako vždy supernatěšená. Jejich start vypadal nadějně. Jakmile zaběhli do obory vyrazila jsem zpět k autu připravit sebe a Vima tak, abychom stihli ještě Pavlovo doběh. To se nám podařilo. Bohužel jsem viděla, jak toho má Trinuše i Pavel plné zuby. Byla to jedna z prvních situací, kdy jsem viděla Trinečku ve chvíli, kdy soustředěně netahá. Pavel později vyprávěl, že jí došlo asi na třetím kilometru a už se nemohla dostat do tempa. Počasí nebylo na canicross nijak teplé, během jejich startu mohla být teplota asi 18 stupňů, což je nic oproti loňskému roku. Nejspíš se tak na ní podepsal "tréninkový výpadek", při kterém trávila Trinny spoustu času ve stínu na zahradě.
To Vim na tom byl ještě hůř. Dva dny měl trochu rozladěnou náladu a mě bylo jasné, že dneska bude hodně těžké ho udržet, poprosila jsem tedy Pavla o pomoc. Po stratu jsme před sebou měli poměrně hodně pomalejších závodnic. Běželo se hodně po rovině a po tvrdém povrchu. Ve chvíli, kdy Vim vší silou dobíhal psy před sebou mi nepomohla žádná vazelína a já cítila, jak se mi dělají puchýře hned na první rovince. Nakonec jsme ji teda proběhli prostředním pruhem trávy. Ještě horší byl následující seběh z kopce. Tam se mi alespoň trochu podařilo Vima uklidnit a zpomalit. Jeho síly byly ale nejspíš už pryč. Z psychického vypětí na startu a z předbíhání spousty psů od začátku se tak vyčerpal, že mě zvládl ještě vytáhnout do kopce zpátky k letohrádku Hvězda, kde jsme oba padali únavou. Já jsem se zaboha nemohla rozeběhnout nějakou slušnou rychlostí a Vim to po několika pokusech o cval s břemenem taky vzdal. Poslední kilometr do cíle byl celkem utrpením. Já se ploužím a Vim taky. Vrcholem byla dlouhá cílová rovinka, kde se Vim rozhodl, že se do cíle nepoběží (asi pochopil, že to dneska nemá cenu:-) a tahal mě stále doprava směrem k autu. Do cíle jsme se nakonec dostali, ale o minutu později než Pavel s Trinny. Taková naše malá párová prohra.
V konečném výsledku byl Pavel spokojený, když obhájil své 9. místo. Následující dny se ukázalo, že ze sebe opravdu vydal vše, když nemohl chodit až do čtvrtka. My s Vimem jsme skončili 6., což je pro mě trochu zklamáním. Ale co jiného se dá dělat, než dál pořádně trénovat na Dobříš. Já jsem tedy zatím úplně nezačala, ale pejskové už se byli projet s koloběžkou ("letní" teploty na Perninku tomu přejí). Z prvního pozávodního tréninku jsem měla velkou radost. Utrpení z Hvězdy se na psech zdá se nepodepsalo, když oba šťastně projížděli tréninkovou trať. Radost mi dělá hlavně Trinečka, která si s koloběžkou hravě poradí a ve výsledku za obdobných podmínek (nepomáhám/brzdím) dosahuje stejných časů jako Vim.