Tak je to za námi. V Dobříši jsme završili canicrossový pohár Nativia Challenge. Byly to super závody, kde jsme si porovnali síly s více jak stovkou závodníků.
Samotný finálový závod v Dobříši byl pro mě trochu noční můra. Bylo totiž neskutečné vedro a já měla trochu strach, jak to Vim a Trinny zvládnou. Naštěstí se trať zkrátila na necelé 3 kilometry, což mě uklindnilo jak kvůli psům, tak i kvůli našim fyzickým schopnostem.
Jako vždy startoval první Pavel s Trinkou. Nechali jsme ji pod studeným ručníkem až do chvíle startu. S Pavlem zvládli trať hezky rychle, ani po cestě nebyl čas na namáčení. Trinečka krásně makala a za celou dobu ani jednou nezaklusala. Je to prostě naše šikovná princezna. Vzhledem k celkové rychlosti závodu a novým tvářím na trati skončil Pavel nakonec až 11., ale i tak byl s výkonem spokojený.
My s Vimem jsme startovali o 30 minut později a byl vážně pařák. Z nějakého důvodu jsme neměla moc motivaci závodit, i když jsem se na běh těšila. Od startu jsem tedy celou cestu z kopce dolů probrzdila. Na rovince jsem konečně dala Vimovi "Jdeme!" a rozeběhli jsme se. Celé první kolo zvládl Vim v pohodě. Rovinku do následujícího "půlkola" ještě proběh, ale v závěrečném kopečku jsem už viděla, jak toho má plné zuby. Zastavil se a koukal na mě, jestli to myslím vážně, že ještě půjdeme. Do cíle jsem Vimečka už skoro dotáhla, už byl asi hodně přehřátý a vyběhnout ze stínu lesa na prosluněný plácek se mu nechtělo. Nakonec jsme cílovou pásku protli a Vim se svalil pod strom. Po pořádném schlazení se mu už udělalo lépe a začal větřit okolní fenečky. Až do chvíle, kdy už nemohl, běžel tentokrát Vim moc hezky. Před cílem mi bylo jasné, že se nefláká, jak to občas umí, ale že vážně nemůže. Na jeho 35 kg bylo takové teplo prostě moc.
Při cestě domů jsme se ještě koupali v rybníce a nakonec se zchladili konečně na horách.
V celkovém pořadí skončil Pavel 7., takže je hodně spokojený. Já jsem se v posledním závodě propadla na 6. místo. To mě sice trochu mrzí, ale holky zaběhly poslední závod prostě perfektně, takže nezbývá než se připravovat na odvetu příští rok!
Samotný finálový závod v Dobříši byl pro mě trochu noční můra. Bylo totiž neskutečné vedro a já měla trochu strach, jak to Vim a Trinny zvládnou. Naštěstí se trať zkrátila na necelé 3 kilometry, což mě uklindnilo jak kvůli psům, tak i kvůli našim fyzickým schopnostem.
Jako vždy startoval první Pavel s Trinkou. Nechali jsme ji pod studeným ručníkem až do chvíle startu. S Pavlem zvládli trať hezky rychle, ani po cestě nebyl čas na namáčení. Trinečka krásně makala a za celou dobu ani jednou nezaklusala. Je to prostě naše šikovná princezna. Vzhledem k celkové rychlosti závodu a novým tvářím na trati skončil Pavel nakonec až 11., ale i tak byl s výkonem spokojený.
My s Vimem jsme startovali o 30 minut později a byl vážně pařák. Z nějakého důvodu jsme neměla moc motivaci závodit, i když jsem se na běh těšila. Od startu jsem tedy celou cestu z kopce dolů probrzdila. Na rovince jsem konečně dala Vimovi "Jdeme!" a rozeběhli jsme se. Celé první kolo zvládl Vim v pohodě. Rovinku do následujícího "půlkola" ještě proběh, ale v závěrečném kopečku jsem už viděla, jak toho má plné zuby. Zastavil se a koukal na mě, jestli to myslím vážně, že ještě půjdeme. Do cíle jsem Vimečka už skoro dotáhla, už byl asi hodně přehřátý a vyběhnout ze stínu lesa na prosluněný plácek se mu nechtělo. Nakonec jsme cílovou pásku protli a Vim se svalil pod strom. Po pořádném schlazení se mu už udělalo lépe a začal větřit okolní fenečky. Až do chvíle, kdy už nemohl, běžel tentokrát Vim moc hezky. Před cílem mi bylo jasné, že se nefláká, jak to občas umí, ale že vážně nemůže. Na jeho 35 kg bylo takové teplo prostě moc.
Při cestě domů jsme se ještě koupali v rybníce a nakonec se zchladili konečně na horách.
V celkovém pořadí skončil Pavel 7., takže je hodně spokojený. Já jsem se v posledním závodě propadla na 6. místo. To mě sice trochu mrzí, ale holky zaběhly poslední závod prostě perfektně, takže nezbývá než se připravovat na odvetu příští rok!