Už to bude několik týdnů, co jsme se vrátili z Hrobské jízdy. Stejně jako loni jsem do Hrobu vyrazila jenom já a psi a musím uznat, že jsem přecenila své síly. Startovala jsem s Trinny na kole a s Vimem na koloběžce. Trať jsem již znala, tak jsem si jí ani předem neprocházela. Konkurence se příliš velká nesešla ani v jedné kategorii a mým cílem bylo hlavně si závod užít a jet na jistotu. V pátek navíc dorazila naše nová koloběžka Doxtor, tak jsem se těšila jak malé dítě, až ji složím. Komplikace se vyskytly hned v pátek při skládání. Zadní brzdové lanko bylo příliš krátké a adaptér na 180´kotouč zase neseděl na přední vidlici. Jedninou možností bylo v sobotu ráno dokoupit komponenty a doufat, že se vše do startu stihne. Start se nakonec posunul o hodinu dříve, což bylo super kvůli teplotám, ne už tolik super kvůli nedodělané koloběžce. První jsme trať projeli s Trinkou, měla pár problémů v zatáčkách, já jsem zbytečně moc brzdila v bahně a na závěrečné dlouhé louce už bylo znát, že toho má plné zuby. Je to ale malá bojovnice a tak mě s vypětím sil dotáhla až do cíle. Zaslintaný měla celý hrudník až jsem měla strach, jestli jsem to nepřehnala. Po 20 minutách už se ale oklepala a únava byla tatam. V tu dobu už dorazil táta a dávali jsme dohromady koloběžku. Nakonec se nám jí podařilo složit 5 minut před startem s tím, že zadní brzda zkrátka nebrzdila. Na to jsem ale z tréninků zvyklá, tak to nebyla taková potíž. Celá nervózní, jak to bude fungovat jsem stála s Vimem na startu. Citlivka to ze mě vycítil a místo toho, aby se těšil, až vystartuje, pořád na mě čuměl. Vyrazili jsme a začátek jsme projeli celkem slušně. Stejně tak jako s Trinny jsem nejspíš brzdila až moc. Cca ve třetině trati se přes nás přehnala Jiřka s Žofkou, tak do poloviny jsme se jich drželi, nakonec ale Vimovi došlo. Myslím, že jsme se prostě oba moc vystresovali a chudák Vim se na louce rozhodl, že takhle by to nešlo, že je to nuda a že dál nepůjdeme. Musela jsem tedy slézt z kolobky a šli jsme kus pěšky. Během té doby chytil Vim lehkou křeč do tlapky a celá situace byla tak nějak zoufalá. Před cílem jsme se prodrali kopřivami a Vim se napil a namočil v potůčku. Po 30 minutách jsme konečně dojeli.
Chvíli jsem zvažovala, jestli se na starty druhý den nevykašlu, ale odpoledne byli psi v pohodě a vzdávat se mi prostě nechtělo, tak jsme do toho šli i v neděli. Na kole jsme ztráceli na 2. místo asi 30 sekund a můj cíl byl náskok stáhnout. To se nám s Trinny sice celkem podařilo na závěrečné dlouhé louce, kde jela v neděli už jako drak a já viděla daleko před sebe a mohla si podle hodinek odpočítávat ztrátu, v posledním kilometru jsme v zatáčkách a bahně ale zase ztratili a tak nám zůstalo 3. místo.
S Vimem jsem startovala jako poslední, o poznání více se těšil, ale bohužel se vyskytla pro změnu jiná komplikace, na koloběžce jsem si kompletně sundala bovden zadní brzdy a uvolnila tak brzdovou páku, která se tak třásla, že rozvibrovala řidítka téměř k neudržení. Dvakrát jsem po cestě stavila, abych zjistila, jestli nemám uvolněné nějaké kolo a nakonec jsme se s Vimem motali s malým šikovným alaskánkem, kterého Vim moc nechtěl předjet. U rybníka v půli trati jsme tentokrát zastavili a Vimča se vykoupal a napojil a pokračovali jsme na louku. Tu jsme projeli pěkně, abychom na konci zase potkali našeho alaskánka. Možná to byla fenečka, zkrátka neměli jsme dostatečnou rychlost a nebyla to až taková zábava, abych Vima přesvědčila, že běžet do cíle je lepší než otravovat malé pejsky. V celkovém výsledku jsme byli samozřejmě suverénně poslední.
Hrobem jsem zakončila letošní závodní sezonu a zařekla se, že když budu jezdit, tak jedině na našich osvědčených trasách. Zatím to ještě jde, břicho je zdá se v nedohlednu, a tak pilně trénujeme na MR na Třech Studních. Pavel pojede s oběma pejskama na kole, a tak jsme se snažili trochu potrénovat rychlost. Trinnka nemá žádné problémy s prodlužováním vzdálenosti, ale přeci jen je to ještě mladá fenečka, takže ještě úplně neudrží rychlost. Vim si pro změnu prořízl polštářek na přední tlapě až do masa, takže v součtu byl 10 dní bez tréninku. Včera byl poprvé na měkkém povrchu na louce na 4,5 km a vypadal naprosto v pohodě. Ještě nás čekají 2 tréninky před Horníkem, tak snad se alespoň částečně vrátí do formy.
Chvíli jsem zvažovala, jestli se na starty druhý den nevykašlu, ale odpoledne byli psi v pohodě a vzdávat se mi prostě nechtělo, tak jsme do toho šli i v neděli. Na kole jsme ztráceli na 2. místo asi 30 sekund a můj cíl byl náskok stáhnout. To se nám s Trinny sice celkem podařilo na závěrečné dlouhé louce, kde jela v neděli už jako drak a já viděla daleko před sebe a mohla si podle hodinek odpočítávat ztrátu, v posledním kilometru jsme v zatáčkách a bahně ale zase ztratili a tak nám zůstalo 3. místo.
S Vimem jsem startovala jako poslední, o poznání více se těšil, ale bohužel se vyskytla pro změnu jiná komplikace, na koloběžce jsem si kompletně sundala bovden zadní brzdy a uvolnila tak brzdovou páku, která se tak třásla, že rozvibrovala řidítka téměř k neudržení. Dvakrát jsem po cestě stavila, abych zjistila, jestli nemám uvolněné nějaké kolo a nakonec jsme se s Vimem motali s malým šikovným alaskánkem, kterého Vim moc nechtěl předjet. U rybníka v půli trati jsme tentokrát zastavili a Vimča se vykoupal a napojil a pokračovali jsme na louku. Tu jsme projeli pěkně, abychom na konci zase potkali našeho alaskánka. Možná to byla fenečka, zkrátka neměli jsme dostatečnou rychlost a nebyla to až taková zábava, abych Vima přesvědčila, že běžet do cíle je lepší než otravovat malé pejsky. V celkovém výsledku jsme byli samozřejmě suverénně poslední.
Hrobem jsem zakončila letošní závodní sezonu a zařekla se, že když budu jezdit, tak jedině na našich osvědčených trasách. Zatím to ještě jde, břicho je zdá se v nedohlednu, a tak pilně trénujeme na MR na Třech Studních. Pavel pojede s oběma pejskama na kole, a tak jsme se snažili trochu potrénovat rychlost. Trinnka nemá žádné problémy s prodlužováním vzdálenosti, ale přeci jen je to ještě mladá fenečka, takže ještě úplně neudrží rychlost. Vim si pro změnu prořízl polštářek na přední tlapě až do masa, takže v součtu byl 10 dní bez tréninku. Včera byl poprvé na měkkém povrchu na louce na 4,5 km a vypadal naprosto v pohodě. Ještě nás čekají 2 tréninky před Horníkem, tak snad se alespoň částečně vrátí do formy.