Konečně nadešel čas závodů a my měli možnost se po dlouhé době pořádně vyřádit na "bitevním poli". Z mojí strany bylo řádění sice trochu omezené, už tři měsíce v sobě pěstuji malého tahače psích ocásků, ale pocitově jsem si závod nemohla nechat ujít, i když bylo jasné, že opatrnost je na místě a potomkovi by se nějaké kotrmelce asi moc nelíbili.
Do Boleslavi jsme dorazili až v sobotu ráno a bylo jasné, že babí léto udeřilo. Chytře jsme si raději šli projít trať i se psy, což se nakonec vyplatilo. Trať byla pro mě technicky extrémně náročná. Asi nejen pro mě, protože probíhalo hromadné přehlašování kategorií do těch "bezpečnějších". Já jsem vyhodnotila SC1 za tu nejbezpečnější a Pavel už se nemohl dočkat, až se s Trinečkou proženou na kole.
V době startu už bylo slušné teplo a první startoval Pavel. Nervózně jsem je s Trinny vystartovala a čekala v cíli, s čím přijedou. Trinuše nezklamala a s Pavlem se prohnala cílovou páskou v plné rychlosti. Po cestě se prý celkem motali, Trinka si zahrála na agility a přeskakovala všechny mlíka, Pavel zase kácel stromky holýma rukama a pád po trase taky nechyběl. I tak byl plný adrenalinu a šťastný.
Já jsem se po startu nikam moc nehnala a Vima jsem povely pomalu a brzdami donutila všechny kopce dolů zklusat, chudáka. Pak přišla část, která byla náročná na ovladatelnost psa a tu jsme zvládli skvěle, ani jedno zaváhání. Ještě jsme proletěli jednu louku a pak Vimovi došlo. Bylo teplo a přeci jenom už jsem ho na trat trápila dobrých 13 minut, takže byl tak akorát čas projet cílem. Jenže nás čekaly ještě dva kilometry. Nakonec jsme se do cíle doploužili o něco pomaleji než canicrossaři.
Večerní etapa byla klidná po jednodušší trati až na pár kamenů a všichni čtyři jsme ji projeli bez potíží. Pavel dokonce smazal kus náskoku na borce před ním.
Druhý den byly teploty o poznání nižší a já se těšila, že tentokrát to dáme s Vimem lépe. A taky že jo, zlepšení o 2 minuty. Vimeček šel perfektně dopředu, na odbočkách neváhal a bylo vidět, jak ho to baví. A mě taky. Byl to skvělý zážitek, při kterém jsem se utvrdila v tom, že i když s Vimem nebudeme asi nikdy mít na českou špičku, můžu mu na trati 100% věřit a nemusím mít strach.
Ranní rosa trochu zkřížila cestu Pavlíkovi, když jednu zatáčku projel po zádech s kolem nad hlavou, což bylo následováno rozmotáváním hysterické Trinny, která by se nejradši posouvala dál po trati, klidně i bez jezdce. Čas si nakonec také zlepšili skoro o minutu, v konečném výsledku to ale stačilo jenom na 6. místo. Na první závod to byl ale perfektní výkon od obou a už se nemůžou dočkat dalších závodů.
O víkendu si dáme další zastávku v Hrobu, kde už trať znám a beru ji jako bezpečnou. S Vimem pojedu zase na kolobce, snad už nové, a s Trinny se moc těším na bikejoring.
Do Boleslavi jsme dorazili až v sobotu ráno a bylo jasné, že babí léto udeřilo. Chytře jsme si raději šli projít trať i se psy, což se nakonec vyplatilo. Trať byla pro mě technicky extrémně náročná. Asi nejen pro mě, protože probíhalo hromadné přehlašování kategorií do těch "bezpečnějších". Já jsem vyhodnotila SC1 za tu nejbezpečnější a Pavel už se nemohl dočkat, až se s Trinečkou proženou na kole.
V době startu už bylo slušné teplo a první startoval Pavel. Nervózně jsem je s Trinny vystartovala a čekala v cíli, s čím přijedou. Trinuše nezklamala a s Pavlem se prohnala cílovou páskou v plné rychlosti. Po cestě se prý celkem motali, Trinka si zahrála na agility a přeskakovala všechny mlíka, Pavel zase kácel stromky holýma rukama a pád po trase taky nechyběl. I tak byl plný adrenalinu a šťastný.
Já jsem se po startu nikam moc nehnala a Vima jsem povely pomalu a brzdami donutila všechny kopce dolů zklusat, chudáka. Pak přišla část, která byla náročná na ovladatelnost psa a tu jsme zvládli skvěle, ani jedno zaváhání. Ještě jsme proletěli jednu louku a pak Vimovi došlo. Bylo teplo a přeci jenom už jsem ho na trat trápila dobrých 13 minut, takže byl tak akorát čas projet cílem. Jenže nás čekaly ještě dva kilometry. Nakonec jsme se do cíle doploužili o něco pomaleji než canicrossaři.
Večerní etapa byla klidná po jednodušší trati až na pár kamenů a všichni čtyři jsme ji projeli bez potíží. Pavel dokonce smazal kus náskoku na borce před ním.
Druhý den byly teploty o poznání nižší a já se těšila, že tentokrát to dáme s Vimem lépe. A taky že jo, zlepšení o 2 minuty. Vimeček šel perfektně dopředu, na odbočkách neváhal a bylo vidět, jak ho to baví. A mě taky. Byl to skvělý zážitek, při kterém jsem se utvrdila v tom, že i když s Vimem nebudeme asi nikdy mít na českou špičku, můžu mu na trati 100% věřit a nemusím mít strach.
Ranní rosa trochu zkřížila cestu Pavlíkovi, když jednu zatáčku projel po zádech s kolem nad hlavou, což bylo následováno rozmotáváním hysterické Trinny, která by se nejradši posouvala dál po trati, klidně i bez jezdce. Čas si nakonec také zlepšili skoro o minutu, v konečném výsledku to ale stačilo jenom na 6. místo. Na první závod to byl ale perfektní výkon od obou a už se nemůžou dočkat dalších závodů.
O víkendu si dáme další zastávku v Hrobu, kde už trať znám a beru ji jako bezpečnou. S Vimem pojedu zase na kolobce, snad už nové, a s Trinny se moc těším na bikejoring.